Že to bude pecka svatba, jsem věděla hned po prvním telefonátu s nevěstou, kde jsme si původně chtěly sdělit jen to nejnutnější a byla z toho víc jak hodinu holčičího pokecu. Že tam bude spousty dětí, včetně těch jejich, to jsem taky věděla, ale že to bude až taková pecka, jaká to byla, tak to jsem netušila ani v nejmenším. Zvládnout přípravy v obležení dětiček, které samozřejmě vytušily, že se něco děje a náležitě dováděly, to chtělo být hodně na pohodu a Sandra s Pájou to zvládly s bravurním klidem. Já si to taky užívala, miluji, když jsou děti zvídavé, divoké a lumpačí, však to k nim patří a je vidět, jak jsou šťastné a to je prostě nádhera. Při obřadu však ztichly, poslouchaly, seděly jak myšky, ale po prvním novomanželském polibku se přihrnuly k rodičům a dožadovaly se svých práv. Pro mě to byl balzám na srdce, vidět tu lásku, která celou tuhle báječnou rodinu spojuje, to je ten nejkrásnější pohled. Celý den byl nádherný, atmosféra, lidé, pobíhající šťastné děti, co víc si může fotograf přát, než když se na ten jeden den stane součástí celé svatby, součástí rodiny. Sandruš a Pájo, Vy to víte, ale ještě jednou: bylo mi s Vámi tak krásně, že se mi vůbec nechtělo domů a doufám, že to nebylo poslední setkání s Vámi. Děkuji z celého srdce.